22. srpna 2010
Když jsem podruhé řekla R., že s ním budu chodit, jen co jsem to rozhodnutí učinila, všechno ve mne křičelo, že je to špatně, že jsem to neměla dělat. Ale stalo se.
Přišly Velikonoce a s nimy trocha historie. Historie? No, ani ne. Týden po Velikonocích se stalo něco nečekaného. V sobotu jsem byla s Žeryčkem a s J. venku. Další pátek jsem taky byla venku, trošku dýl do noci, pak i v neděli, ve čtvrtek a na čarodějnice došlo ke změně. Měla bych si v tu dobu připadat hrozně, ale zas tak šíleně hrozně mi nebylo, nějak jsem věděla, že dělám dobře, i když to zas tak správné nebylo.
Čas šel dál a já pomalu zapomněla, že vlastně chodím s R., dlouho se mi neozval, nekomunikoval ani přes ajsko, neviděli jsme se od té doby, co jsme spolu podruhé začali chodit. Takže jsme spolu vlastně nechodili. Zní to hrozně, ale ono to tak všechno mělo být.
Byly to přesně tři měsíce a přišla mi sms... R. se ptal, jestli ještě něco mezi náma je, napsala jsem mu, že už jsem se zamilovala do někoho jiného. Vzal to s klidek, alespoň myslím, když mi pár krát (i teď nedávno) psal na FB :) Tohle se mělo stát, aby se tak nějak odčinil ten náš první nepovedený, přímo katastrofický rozchod, abychom mohli být přátelé bez výčitek svědomí :) A já mezitím našla svoji novou lásku.
Ke konči školního roku jsem kvůli němu brečela nebo spíš kvůli sobě, ale došlo mi proč. Protože ho miluju. Vždy, když je pryč, a vrací se a dlouho se mi neozve, bojím se, že se všechno změnilo a už nic nebude tak, jak to bylo předtím, pak ale zase přijde okamžik, který mi ukáže, že je všechno při starém nebo ještě lepší. A dnes? Dnes mi tak šíleně moc chybí. Zase jsem se vážně moc zamilovala a bude to bolet, jestli to někdy bude muset skončit. Chci, abychom byli spolu napořád, ale kdo ví, co nám osud chystá. Stejně ho ale miluju a strašně moc, je skvělej :-*