2. srpna 2010
Ach jo. Pitomá hrdost, jednou na ní dojedu uplně totálně. Si říkám, ještě chviličku, né, nebudu mu psát, potrápím ho, půjdu dát jídlo zvířátkům a on mi třeba mezitím napíše. Napsal :) Ale já kráva, že to bylo teprve před 3 minutama, tak ho ještě potrápím. Jsem připojila mp3 ke kompu a když jsem se koukla, tak už tam žádnej můj mazlík nebyl :( O dvě minutky dýl a už byl fuč. Pitomý dvě minuty jsem si hrála na důležitou a pak jsem z toho měla co? Kulové. Ne. Jsem prostě kráva. Kráva, kráva pitomá. Ničeho si nevážím. Měla bych za něj být ráda, ale né, já si hraju na důležitou. Jsem ho určitě urazila nebo tak něco a bude se na mne zlobit. Sakra, vůbec nechápu, kde se ve mne ten pocit, že si musím hrát na důležitou vzal. Jsem to teď akorát zase zkazila. Mohla jsem si s ním krásně pokecat, jsem se na to celej den těšila a teď co? Teď nic. Naprosto nic. Promiň, je mi to tak líto, bych se nejradši neviděla. Kráva jsem, vážně, a nic jiného. Vůbec si ho nezasloužím. Měla bych na něj být hodná a né ze sebe děla něco, co nejsem. Jsem pitomá, to tak akorát jsem. Ach jo... Někdy bych se nejradši zabila za to, jaká jsem. Proč nemůžu být pořád v pohodě a musím prostě sem tam, někdy častěji, někdy méně častěji, prudit? A být kráva? Dělat ze sebe totální krávu? Proč? Já chci, abych byla pořád v pohodě, proč se mi to nedaří? Co na sobě ještě musím změnit?! Ach jo :'-(